Jdou jiní národové cestou štěstí, jdou jiní národové k metě slávy: proč tká jen osud hloží nám kol hlavy a bouřemi nás vrhá stále v scestí?
A nejsou jiní než my počtem větší, leč pevně na dědictví otců sedí, když zmírá děd, bezpečně a jist hledí v tmu budoucna, o vnuky nemá péčí.
Nám stejně jako jiným v ducha dílny se lije darů, nadání a vlohy, klín Cerery nám skytá zlaté stohy, hřmí městem jako vsí ruch práce pilný.
Jsou jiní mnohem chudobnější věru a macešsky se příroda k nim chová, však jistá jest jich skála granitová ve oceanu příbojích, v mlh šeru.
Co máme z toho, velkých dějin osy že vždy se v naší protínaly zemi? Ze míčem všem jsme, odhozeným všemi, že smí se o nás otřít každý kdosi?
Že rváti se nám jest o kůrku chleba, jejž tělo ždá a po němž duše křičí, co platno, v srdcích že nám touha klíčí, když hlady po tom řvem, co nejvíc třeba? –
Tak ptal jsem se a náhle ze sta věží. bouř úderů se o půlnoci snesla; já každým slyšel tisícerá hesla stran tisícerých, jak mým srdcem běží.
Jak v nových zmatků peřeje a víry loď doby naší vjíždí, já jsem cítil a nikde vesla, jež bych pevně chytil, a nikde hvězdy v příboj kalný, šírý.
Má ústa se jen jednou prosbou chvěla, co zrak se v zrak Nového roku díval, jen jednoho se dožít v běd všech příval, v tom přání moje byla duše celá:
Ať Osudy se valí s vším, jak chtějí, jich každý útok nésti chci již v klidu, jen jedno, Bože, dej, bych dále lidu nemusil přestat zpívat o naději!
Ne, bych jej šálil klamy, illusemi, však nový plamen odvahy a síly bych vlívati moh’ v ochablé mu žíly a nejvíc lásku k rodné jeho zemi.
By skepse žluč v můj zpěv se nevplížila, bych, třeba sdrán, zřel s okem víry prosté na vše, co velké mezi námi roste, by závist mojí šíje nesnížila;
bych, maje za své růže bráti trní, necítil od svých, jak to ostře bodá, bych v posled z všeho, co mi Osud podá, brát mohl hrstku živícího zrní;
a jako dnes – byť s trpkou dumou v oku – bych mohl červánků lem aspoň zříti, že, Vlasti, nad tebou se začlo dníti, byť v posledním to žití mého roku!
Cookies on Poetry Cove