V tom těžkém, dlouhém boji odvěkém,
v němž stále zápasit náš musí lid,
jen proto, že chce svým být člověkem,
svou hájit myšlenku i vlastní cit,
v tom boji, vsled jejž Evropa by celá,
jen kdyby chtěla, pochopiti měla,
jen krátký najít asyl, krátký klid!
Žel, sveřepost svou tyčí tuří šíj
a neuznává nejsvětějších práv.
K nám mocný, vnitřní volá hlas: Dál žij!
Máš vlastní svět i život, vlastní mrav!
Jak těžko chápat, těžko rozeznávat
je tomu, kdo zvyk žezlem moci mávat
a haliti se ve přesily háv.
Však vznesme srdce! Nad ten boj a shon
buď prapor pravdy, prapor síly vzpjat.
Ves nesouzvuk pak splyne v jeden tón,
jenž učí lidstvo v boji vytrvat!
Ať soudí čas, ať soudí práce ducha!
Co po tom, celá Evropa že hluchá,
když chce se Slovan o své právo rvát.
My všichni v nové doby zaplání
to cítíme, co nelze urvat nám.
My stále nevěříme v klekání,
leč v jitra žalm, jenž čeliti má tmám.
Náš základ pevný sluje lidskost ryzí
a komu pojem svobody je cizí,
ať zmlkne – Čech si zvyk’ vždy býti sám.