Má duše druhdy sloup Memnonův byla,
jenž ozýval se vždy, kdy slunce krásy,
neb lásky – luny ztopily jej jasy,
až dálná poušť tím zpěvem hlaholila.
V té písni celá moje duše žila,
dne mladého v ní přizavřené řasy
v ráz rozlétly se v prostory a časy,
svět objaly i velduchů všech díla!
Co stalo se, že trhlina dnes dlouhá
jde sloupem, jenž je od té chvíle němý,
jen chví se – zpívati víc nedovede?
Že píseň zmizela a zbyla touha?
Vše, slunce, luno se zázraky všemi,
pro jedny oči, jedno čelo bledé!