Jen trochu hudby zavřít v svoji duši,
jen trochu světla v zřítelnici svoji,
vždyť jako list, jenž v herbáři se suší,
před námi minulosť stojí.
Květ po květu když zvolna barvu ztrácí,
list po listu se drobí, opadává...
dí ret: Kde jsou, co zpívali v nich ptáci,
když vesny zářila sláva?
A v posled zbude květů suchá kostra
bez vůně, lesku v troud a prach se chýlí
jen minulosti, plísně vůně ostrá –
Lesk, vůně? – Dávno juž byly!
Tu slza, která skane na troud šedý,
víc nepomůže skvrnou jsouc a blátem,
na žlutém listu zbudou květu sledy,
a přece svítíval zlatem.
Tak nad námi se ples a jaro mihly,
zem vřela písní, nebe soucit lilo...
Nad hrobem pak jen ruce dvě se zdvihly
a láska, štěstí – vše bylo!