Ta slunce plamenná neznámých obzorů,
jež pouze tuší duch, však o nichž věda neví,
čím jsou nám v představách dolů a nahoru?
Jen pouhé vidiny a fantastické zjevy!
A přece jsou a svítí, planou, hoří
na cizích polech, u neznámých moří,
žhnou ve bratrských sluncí táboru
jak v srdci barda nevypěné zpěvy.
Ta slunce plamenná neznámých obzorů
budoucí kolébky jsou nepoznaných světů,
vždy duši stísněnou potáhnou nahoru,
žeň trhat bez konce vznešených, rajských květů.
A přece jsou a svítí, planou, hoří
na cizích polech, u neznámých moří,
žhnou ve bratrských sluncí táboru
ohniska nových, směrodatných vznětů!
Ta slunce plamenná neznámých obzorů...
Co k nim to láká jen tu duši unavenou?
Vždy v povzlet nový zas a k nim jen nahoru.
Ó mrtvé srdce, rci, chceš opiti se změnou?
Ta slunce jsou a svítí, planou, hoří
na cizích polech, u neznámých moří,
žhnou ve bratrských sluncí táboru,
věř, budou kdysi pravdou objevenou!