Tvůj pohled lunou padá v duše hloubí,
tvůj úsměv štěstím celé žití vroubí –
jak nebýt vděčným tobě?
Mých snů, mé touhy tvoje duše mladá
jest kolébkou. Ty všecko dáš a ráda, –
jak nebýt dobrým k tobě?
Čas netkne se tvých úbělových skrání;
co dýcháš, mír jest, co díš, požehnání –
jak nebýt věrným tobě?
Bůh zapomněl, že světy láskou žijí,
vdech všecku tobě řka: „Buď poesií!“ –
jak nebýt šťastným v tobě?