Chtěl mluvit bych tak tiše a tak snivě
jak vánek vroucí, když hovoří k nivě,
po úpalu dne když jí chládek nese,
při čemž jen třtina v močálu se třese.
Jak můra v kalich leknínu když padá,
jak cvrček housličky když svoje skládá,
po celodenní písni, křídla tenká,
jak poupěte když praská vonná plénka.
Jak myšlenky, jež andělů sny táhnou,
jak páry nad spící hvozd když se nahnou
a nad hnízdy, v nichž ještě dřímou ptáci,
cíp vlečky visí, jež se v zoře ztrácí.
A zatím – raděj’ mlknu v zamyšlení,
než přehluší mou píseň hlomoz denní,
ať dozní dřív, ať v ticha bezdno padá
jak rosná slza, když se listem skrádá.