Rtů pohár měkký, temně krvavý,
pln sladkých něh a palné, dlouhé touhy,
stál v snění mém juž skoro u hlavy,
já viděl za ním dlouhé krve prouhy;
ó k němu svoje ústa přiblížiti,
ó z něho píti
buď zatracení své anebo žití,
to jedno, jen jej mít a tisknout k sobě
pln sladké únavy.
Rtů pohár... Duše jistě – já ji zřel –
se chvěla vážkou jeho na pokraji.
Proč splašila se? Motýl odletěl,
a lásky celá idylla jest bájí.
Rtů pohár temně krvavý jen svítí,
však chvím se píti,
zpět duši volám... Darmo! Vidím tmíti
se kolem svět, na vlastním stojím hrobě,
a v duši mráz a žel.