Bude již těch písní málo,
podzimní jež skytne sad,
leccos kvetlo, leccos zrálo,
kde se má to stále brát?
Něco divé vichry smetly,
něco sousedova pěst,
z haluzí, jež dříve kvetly,
suchá zbývá v posled klest.
Tísnilo se ptactva v listí
a vše pělo o závod,
sraženo jich nenávistí,
co jen škůdci bylo vhod.
„Sny a hračky,“ moudrý řekne,
„víc či míň jich, malý zisk,
hezká slova, frase pěkné,
skradeno vše z cizích misk!“
S pánem bohem! Nevídáno,
zmáčknout dovede muž cit,
ocení dob příštích ráno,
co tu jest, – co mohlo být!