My jsme se milovali – vy popřete to snad,
já budoval jsem v tichu snů pestrých pyšný hrad.
Rost’ z granitové skály vždy k nebi výš a výš,
měl v základech mou víru, mých idealů říš.
Pták v slunci mojich tužeb snů duhami tam hrál,
jak by v něm ubytován byl svatý, věčný Grál,
a u toho já Grála byl bědný Amfortas...
Leč běda! – upomínka, proč se mi vrací zas?