V důlku tvé tváře jemně uzardělé
spí na tisíce nahých andílků;
ti vzbuzeni mé verše honí směle,
jak by to roj byl hravých motýlků
a chytnou vždy v úsměvu tvého sítě
mé slovo, nežli v píseň vypučí,
až chudý sám je všecky, drahé dítě,
zas hledat musím ve tvém náručí.
Tu, když to činím v modré hloubce oka,
nad nímž se chvějí stíny zlatých řas,
ač z ní mé písně vábná zvoní sloka,
přec okem smutným v příští zírám čas,
v čas jeseně, kdy tvoji andílkové
v tvých dítek jemná líčka uletí;
ó rci, čím budou ii pak zašlí snové
a moje píseň čím v tvé paměti?!