Zřím posud s plachou bázní v ona léta,
jež přijdou jistě, kdy mé duše strom
stát bude holý, co vše kolem zkvétá,
ach, zřím tam v bázni, chvím se v citu tom!
Ó sladký sen, umříti na rtu s písní,
jak při chorálu vlastním Sofokles,
mít písní v každý máj, co květů tísní
se na větvích, co v klíně má jich les!
A přece jednou i má píseň ztichne,
a budu jako prázdný zlatodol;
kdys bylo zlato tam, kdo kol jde, vzdychne,
teď trávou se tam nezachvěje stvol.
Pták v letu sotva tikne nad tím lomem
a zabočí dál, kamsi v zkvětlý hloh,
dol k větrům hluch, ni nepromluví s hromem,
jen zrytá půda kol a štěrku stoh.
Jen bludný cikán oheň vznítí v klestí,
v tom odlehlém a pustém výmolu,
kde kvetl strom, kde přebývalo štěstí,
pták pěl a milenci šli pospolu.
A přec i potom skála zachvěje se,
a zazvučí jak Memnon v zátiší;
však slední vzdech ten zapadne kdes v lese.
Kdo půjde kol a kdo jej uslyší?
A půjde-li, on zrychlí krok svůj v bázni
a domů pospíší pln hořkých tuch.
Co na tom? Píseň v prázdnu nejlíp zazní
a v prázdných chrámech bývá nejspíš Bůh!