Zda si to povíme jednou tak prostě a otevřeně,
jak mluvit můž’ uzrálý muž ku prosté, upřímné ženě:
Jsme oba jen lidé, má drahá, nelze nám nad to se vznésti,
a pokud nechápem toto, jest hádankou lidské nám štěstí.
A právě, že my jsme lidmi, to říci si nemůžeme,
neb každý z nás jiný svůj fantom svým božstvím tady zveme,
to prostě si přiznati, drahá, i v štěstí opojné chvíli,
ne lidmi víc v strasti a touze – my bychom bohy již byli!