V důlku Tvé tváře jemně uzardělé
spí na tisíce nahých andílků;
ti zbuzeni mé verše honí směle,
jak by to roj byl hravých motýlků
a chytnou vždy v úsměvu Tvého sítě
mé slovo, nežli v píseň vypučí,
až chudý sám je všecky, drahé dítě,
zas hledat musím ve Tvém náručí.
Tu když to činím v modré hloubce oka,
nad nímž se chvějí stíny zlatých řas,
ač z ní mé písně vábná zvoní sloka,
přec okem smutným v příští zírám čas,
v čas jeseně, kdy Tvoji andílkové
v Tvých dítek jemná líčka uletí;
ó rci, čím budou Ti pak zašlí snové
a moje píseň čím v Tvé paměti?!