Kraj celý smál se v jarní den,
já poprv z města vyšel ven,
zřel blankyt, mladou zeleň zas,
zeď s brouky, květů plnou hráz.
Kde kříží dráha cestu v luh,
se blýskal v slunci starý pluh
a vedle něho, v klínu květ,
sedělo děcko pěti let.
Kraj celý smál se v jarní den,
i včela z oulu lítla ven,
pták notu zkoušel na stráni;
vše bylo velké usmání.
A dítě s květy v klínu svém
se usmívalo na vzájem,
já přihled’ blíž – ó jaký žal!
já zřel, co ztajila mi dál,
a duše má se zachvěla,
neb slepé bylo docela...
Čím jest mu všecka krása kol?
Jest jaro něčím v jeho bol?
A přec ten úsměv na tváři!
Tak sotva radost zazáří
na líčku těch, kdo v lesku niv
zří pláti kolem Vesny div.
Co o té kráse děcko ví?
Zpěv ptačí mu to nepoví,
ni stromu šum, a v líčku přec
plá jemu blaha ruměnec!
Tak štěstí rovněž... nechť z tvých cest
se uhne jinam, přece jest;
ty’s v tmách, však reflex byť i mdlý
se z dálky v duši zrcadlí.
Ó chyť jej, celou duší ssaj!
Jak dítě cítí jara báj,
ty ciť je, však uč tento cit
tě jak to dítě – vděčným být.