A časně z rána manžel vstal
a zahradníka zavolal.
„Slyš, příteli, máš v sadě ptáka,
který mi příliš v sen můj kdáká;
to není zpěv, to křik je pravý,
mám z toho denně bolest hlavy
a nemohu též v noci spát.
Jdi, zlatý peníz chci ti dát,
je slavík to, však zvláštní druh,
jdi, chyť jej, pomoz v tom ti Bůh!“
A zahradník odešel hbitě,
na ptáka nalík’ svoje sítě,
chyt’ ptáka dřív, než byla noc,
pán radoval se tomu moc
a ptáka do své hrsti vzal
a divoce se při tom smál
a hrdélko mu tisk a tisk’
a pták byl mrtev, sotva písk’.
Šel, vrh’ jej paní do klína:
„Hleď, zde máš toho zlosyna;
teď nebude tě rušit v spánku,
teď vyspíme se do červánků.
Já tobě k radosti jej chyt’,
ty’s chtěla jej, tak máš jej mít!“
Jak paní toho slyšela,
hned jako mrtvá omdlela.
A panoš, který za ní stál,
ten přežalostně zavzdychal
a ukryl v dlaních v slzách líc:
„Ach, my se neuzříme víc!
Již neuvidím bledolící
svou paní v okně při měsíci!“