Na bránu Slávy rezavou a pádnou
a línou ve veřejích k otvírání,
slyš, buší davy, těm rty manou sládnou
všech příštích slastí, a ty osten raní.
Ty s žhavou tváří a ty s lednou skrání,
ty poctivě a ony s myslí zrádnou,
těm slední stud, těm nejistota brání,
těm bují v les, těm květy ducha vadnou.
Věk za věkem jde, slepý otrok Času,
a brána skřípne, na mžik otevře se,
a s hromu rachotem se zavře pro věk.
Ten pravdu chtěl, ten svobodu, ten krásu,
a všichni bloudí kolem v pustém lese:
v chrám slávy pouze pravý vejde člověk.