Sladké chvíle – lístky růže,
hořké chvíle – lístky blínu!
Co dát musí jen a může,
osud sype nám do klínu.
Ony první větřík svěží
rozžene v ráz hříčkou snadnou,
tyto těžce v srdci leží,
hluboce tam ke dnu padnou.
Ony první zapomenem,
tak jsme málo spravedliví;
těmto hrobku v srdci sklenem,
kde je věčná slza živí.
Hořké jsou, však sladké byly.
Naše moudrost v tom je celá,
jak v plášť jsme se v hořké skryli,
co druž sladkých – odletěla.
Svážit obé s myslí klidnou
se jen zřídka starcům zdaří,
tu však sladké chvíle vlídnou,
konejšivou vzplanou září.
Takto slunce po západu
po stráni a pláni, v lese
v světla jasném vodopádu
růžová zář rozleje se.
Z chvilek sladkých tak se řine,
v kterých celé slunce plálo,
nechť celý den v mraku plyne,
nechť i slunce bylo málo.
Slabý lesk jich v posled stačí
vyzlatiti všecko v stínu:
Proto rychle – neb noc kvačí –
vyber lístky růží z blínu!