Do temné noci hýká psů mých lačný sbor, až k hvězdám pěna stříká. Věčný řev a spor!
V mé hloubi se to vaří, kde s tmou se světlo sváří, já s dívčí hledím tváří na každou loď i vor.
O skálu pracky vzpírám, sestro, vidíš mne? Do nekonečna zírám, kde se vlna pne.
Z vln prsy mé se noří, o ně se proudy boří, řvu Noci vstříc i Zoři, vstříc všemu, co se hne.
Noc mine a den vzchází, sem jet váhá loď. Teď jedna – mne to mrazí, sestro, v hloub ji hoď!
Neptej se, koho veze, já neznám pomsty meze, své muky na řetěze jen vyju: Loďko, pojď!
Blesk Jovišův mne pálí v čele posavad, žeh jeho schladit, šálí proudů trysk a spád.
Já přepadnout loď musím, jí mužstvo rázem zdusím, však zlíbat je – si zhnusím, neb cítím mrtvol chlad.
Já Glauka milovala, zda to hříchem jest? Zlá Kirke čarovala, zasáhl mne trest:
Tvář, prsy pěkné panny, bok – skal tes proudy zdraný, a trup – psů rozeštvaný tlum u ztracených cest.
Řvu do žáru i mrazu, loď rvu jako prám, do větru vyju: Zkázu! Z očí chrlím plam.
Loď v tenata svá chopím, ji bleskem ke dnu ztopím, jen stranou oči sklopím, kdo mrtev leží tam?
Jen jednou já se chvěla, s dívkou jel tu hoch, květ růží kolem čela, v klínu květů stoh,
i v bouři mé se smáli, objati hrdě stáli... mých psů se smečka valí a triton řve v svůj roh.
Jen jednou jsem se lekla: Kolem zdraných skal psů mých štvanice vzteklá mořem hřměla dál.
Loď zřela skon svůj bídný, stál jeden v bouři klidný – vtom šleh’ sem měsíc vlídný a byl to – Hanibal!
Já též mu zřela v tahy, pracky vtáhla zpět, prs pěnou skryla nahý, ztišila vln změť.
Kol střela průchod hladký – on projel, od Kann zpátky skráň složit v lůno matky, skráň, před níž chvěl se svět.
Věř, větší nejel tudy, mnohý bdím tu věk, blesk mnohý krverudý v ňadra moje stek’,
mí psové dále vyjí, ohony v lodě bijí, je v proudy stopí, skryjí, jim v skon zní jejich štěk.
I Pompeja jsem zřela, Caesar tudy táh’, loď mnohá cizí, skvělá, plachty lesk a nach.
Vše trpasličí plémě, většího nemá země, vod mých proud dí to temně i moře v hlubinách.
Nuž, sestro, pracky vzhůru! Lodě hned se chop, v pěn zahalím jí chmuru, ty jí rozbij strop!
Mně hoď ji a já tobě, s ní zatočíme obě, já zdávím mužstvo v mdlobě a ty je v hloubku ztop!
Cookies on Poetry Cove