Já probudil se z polospaní:
Což vskutku dnít se začíná?
V tmě ospalé mi oko raní
ve okenici skulina.
Jest úzká – světla nitka chvátá
se protáhnout, v tmu proniká,
a chví se jako struna zlatá,
jíž smyčec již se dotýká.
Dne symfonii slyším celou
v tom prvním jitra zákmitu,
již zpijím duši svoji ztmělou,
zřím živý smaragd pažitů.
Vln slyším ruch a stromů šumy
i lidské práce svatý shon,
dne cítím znoj i sladkost dumy,
již nese chodci pozdní zvon.
A žití velká slavná vlna,
v níž jsem jen pouhou bublinou,
mne zahrnuje věčna plná
tou malou v okně skulinou.