Jsou bolesti, jež v hloubi duše skryty
se ozývají ob čas jen a zřídka,
však živy věčně střebou naše city,
až opadne nám životních dnů kytka.
Ty na dně srdce nejhlubším kdes leží,
zdroj čistých radostí nám ucpávají,
jak bájky ropucha zlá pramen svěží,
jak balvany, jež rýčům odolají.
Spí dlouho, myslíš, svou moc jednou ztratí,
však zbudí-li se, ztuhne smích ti v líci,
ji kol nich po špičkách, nech raděj spáti
ty Ibyka jeřáby dřímající...