Skřivánci, smích a jásot smavý
do modra letí vesele,
vylétli z klínu vlhké trávy
a z osení a z jetele;
v jich zpěvu jaro příchod slaví.
Hle, kterak hloh se pohnul tmavý,
i třešně květy z úběle,
co v zpěvu svém se neunaví
skřivánci.
A sedmikrásy opět baví
svou věštbou dívky nesmělé,
jež, růže studu na čele:
„Má rád mne, hodně, nejvíc!“ praví,
a v ňadrech se jim nezastaví
skřivánci.