Výš, oko mé, za letem skřivana!
Hle, jak se vznáší, sotva jitro svitne!
To není pták, v něm duše země lítne
z pout zimy tuhé sluncem vyrvána!
Ha, clona mraků před ním strhána!
teď zmizel juž! – jak černý bod se kmitne;
jen píseň jeho v záři slunce třpytné
zní z touhy, z plesu divně utkána!
Teď utichnul a rázem slétl dolů –
jen osení se po něm rozvlnilo...
Kam zmizel náhle tento básník jara?
Co rozhází on jásotu a bolu!
víc, nežli knihy pěvců juž kdy naplnilo,
a přec to jenom lásky píseň stará!