Vstal, protřel si oči a kolem
zdivený obracel zrak.
Hle, lesem a plání a polem
všecko je změněno tak!
Důl i vrch bílým je stolem;
sníh, kam jen dosáhne zrak.
I neví, zda sen to, či bdění,
zda se mu zdálo to dřív,
že s haluze ptačí zní pění,
květ sprch’, jak vítr jí kýv’...
Teď v mlžný šer, v mrákotné snění
ční kostry jilmů a jiv.
Své pitvorné protáhnul údy
a cítil za nehty mráz.
Kol poprašek sněhu zřel všudy,
jím bílou má čapku i pás.
Kde šalmaje zněly a dudy,
jen vichrů štká příšerný hlas.
Kde nyní jest koberec vřesu,
jímž brusinek korál se plet?
Kde divizny nad lebkou tesů
se smějící zlatem svým květ?
I zívnul – v tom sebou trh’ v děsu,
pták černý sem podivný slet’.
To příšerný host sněžných plání,
oči – dvou uhlů to žár;
slyš, perutí stlumené vlání,
s těch padá strach, noc a zmar
a skřítek darmo se brání,
zří sklánět se blíž dvojí spár.
A běda, juž za ním tu druhý
a třetí a čtvrtý, jich roj
se vyřítil v sněhové luhy
jak mračno, stádo a voj
a v skřeku v šik sraženi tuhý
s ním začli urputný boj.
Co zbylo mu? – Na útěk divý
se pustil přes kámen i klest.
Zřel nad sebou zobák, spár křivý,
lkát slyšel pohřební zvěst.
Jej sněžné pak zhltily nivy;
kde v mlze sled po něm jest? –
Illuse, touhy, sny mládí,
zda líp se vám děje též?
Pláň sněžná je život, kde řádí
zlá černějších havranů spřež.
Ó skřítku, v patách ti pádí...
Pohádko o štěstí – běž!