Z nás každý v ňadrech skřínku Pandořinu nese,
co nejdřív otevříti ji se každý třese.
Kol na zem, do nebe, v tmu hrobu raděj zírej, –
však skřínku neotvírej!
K ní ucho skloníš, cos tam jako struna zvoní
a bzučí, vážky tak se v letním slunci honí;
buď do moře hoď klíček, neb jej v křeči svírej, –
však skřínku neotvírej!
Sny, zlaté illuse a touhy tam se tlačí,
však pavouky a červy pak bys viděl v pláči;
jak Arab v poušti v hrsti perle měj a zmírej –
však skřínku neotvírej!