Teď blaha zašlých časů vzpomínáme,
kdy všecko měli jsme – tak vždy to bývá –
o skutečnost vždy ideál se láme
a pouze touha dál si v srdci zpívá...
My nedovedli držet svoje štěstí,
je ubili samými obavami,
teď musíme své odříkání nésti
a živíme se pouze – vzpomínkami.
Teď vidíme, kde jaké čněly tesy,
kde jaké strže na břehu a v hvozdě,
teď cítíme vše ztracené nám plesy
a jen si vzdychnem: „Škoda!“ já – Ty: „Pozdě!“