Skloň hlavu níž, by zářný úběl šíje
se mihnul snivým leskem liliovým,
já v ouško růžové ti něco povím,
co nevysloví žádná poesie.
Nech, ať můj ret se v tvoje vlásky skryje
a rozčeří je každým dechem novým,
jak padá elf v pel zlatý do lilije,
tam polibek sleť křídlem motýlovým!
Ten motýl polibků mých na tvé pleti
pel nechá, záplavu to purpurovou –
ó, nesplaš mi jej, kdo ví, kam si sedne?
Víš, motýle je těžko zadržeti,
ten v každé chvíli květinu chce novou,
a tělo tvé jich prales, kam zrak hledne.