Vzduch tichý jest a bez obláčku nebe.
Jak usedly si blízko vedle sebe
a v jednu jak se objímají dobu,
ruch života i mrtvé ticho hrobu.
Tam přístavu hluk ani neustává –
zde mezi dlažbou pučí sporá tráva
a zavřeny jsou všecky okenice.
Sám stojím tu a hledím do ulice,
na jejímž konci skryto zlatým stínem,
jak děcko pod kolébky baldachýnem,
kam stačí jenom obzoru dál šírá,
své modré oko moře otevírá...