Duch sídlí v škebli. V jejích závitcích
on dřímá v matném lesku perleti
a trpělivě čeká dlouhý čas,
kdo vzbudí jej. – Ty tomu nevěříš?
Viz povrženou škebli na břehu!
Kol tisíc bláznů jde, ji pomine;
tys ale moudrý, nuže zvedni ji
a k uchu dej! Duch její probuzen
hned tvého ducha tuší přítomnost
a promluví. Slyš, jaký šum a ruch!
Duch škeble jasně tobě vypráví
o moři tichém, spícím, hlubokém,
o vodních jeho síních krystalných,
o řasách leknínu, o kapradí,
o branách korálů, o tichých ryb
a mlčelivých lastur životě,
o vzniku perly, divu bezedna.
A je-li v tobě struna soucitu,
ty pochopíš a jemu děkuješ!
Duch sídlí v tobě. Ty jsi básníkem!
I tebe vrhl na břeh ocean,
jenž sluje čas, ty škebli podoben
sníš nepoznaný v lidstva zástupech.
Jest pravdou, že jde s mrazným úsměvem
dav kolem tebe. Nech jej a sni dál!
Však přijde čas, kdy moudrý najde tě
a pochopí. Tu budeš vyprávět
o tiché kráse valné přírody,
o věčných hvězdách, nebi, věčnosti,
o srdci lidském hlubším nad moře,
o kráse žen a dětí svatosti,
o myšlence, tom divu nebeském –
a člověk, který slyšel zpěvy tvé,
jak škebli bude tobě děkovat.