Samé kvítí!
kam se pohled mračný stočí;
z tulipánu malý černoch skočí
a se řítí
vavřín vzíti;
z leknínu pak bílá
vyskočila víla
a chce kapky rosy s lístků píti.
Samé kvítí!
Na půl cestě černoch potkal vílu,
ona od severu přišla, on však z Nilu,
co však cítí
oba, to lze snadno pochopiti;
uměli se najít,
aby chuť si zajít
nechali v tom vášní dlouhém hromobití.
Samé kvítí!
Co jen možno, více nechtěj, synu,
místo lauru dostane jen blínu,
kdo se chytí,
tomu lze jen hořkou pravdu zříti.
Bylo, není,
políbení
zbylo z všeho – kéž ti provždy do všech temnot svítí!