Říkali mi: „Starý brachu,
co chceš s láskou ještě?
Vypadáš v tom jako krocan
ve přívalu deště.
Vše tak schlíplé, vše tak scíplé,
a přec tolik křiku,
nedělej se směšným bláznem,
zalez do kurníku!“
Vyslech’ jsem to všecko klidně
v hrdé beznaději,
vím to všecko – však ty písně
stále srdcem chvějí.
Nedivte se, kdo se jednou
živé vody napil,
neustane, musí za ní,
jak už z mládí kvapil.
Jeho srdce fiolka jest
od růžové vůně,
v té to dýše manou ráje,
v té to věčně stůně.
Hoďte fiolku tu starou
třeba mezi smetí,
vůně byla v ní a věčně
díkem k nebi letí!