Sirius.

V ty vetché blány starých pergamenů co rukou chvějící se žasem píši zrak upíraje na protější stěnu, kde nebes Paní slétá s hvězdných výší

(svou patou zmoka drtíc, do plamenů jenž kácí se), kol máje vůni dýší v mou celu sladké, svlačec rosné zvonky si zavěšuje révy na úponky:

i píšu a děs ňader mých se tiší. A k tobě, Matko, nejdřív dík můj letí, jež v hvězdný plášť svůj zachytla jsi svět jak ptáče zlekané před ohně změtí,

již s hvězdy oné Satana plil ret. Ó jak to vrýti věkům do paměti! Čas, vlna velká, převalí se hned, a lidstvo jde a rychle zapomíná

a v žernov svůj dál hřích a blud je spíná. Stůj při nás, hvězdo strážná, v moři běd! As měsíc tomu, jednou v refektáři jsem zřel, jak převor v tichém rozhovoru

dlí s bratrem Anselmem, jak zrak jim září a mimo nadání se octli v sporu; kmet Anselm s bledou, rozsekanou tváří od šavlí tureckých žil v našem sboru

juž drahný čas a jeho cela šerá v podkroví věže byla u kláštera, přes úzkou pavlač lze tam přijít z choru. Tam bratr Anselm nebe pozoroval,

rej oblaků a bludné dráhy hvězd, tam nitky tajné stopoval, jež snoval a házel osud v kolej lidských cest. Jak noční můra byl a hned se schoval,

když cizince zřel; – mnohá divná zvěst tak o něm rozlehla se v kraji širém, jak v asyl k nám prch’ zmítán světa vírem po bludné pouti směsí niv a měst.

Však to juž bývá lidské pouti konec, pták bouřlivák pod nízké chaty krovem se utiší, jeť život divý honec, my plachá zvěř. – Však pravdivým dál slovem,

než k hórám plesný vyruší mne zvonec, chci vyprávět, ač malbou nebo kovem by zvěčnit měla se pro příští věky ta událost, než zapomnění řeky

ten klášter zatopí i s mojím rovem. Tož já jsem slyšel, ovšem zlomkovitě při večeři, kdy konvice a mísy a nože chřestily, co fráter hbitě

od pultu čtení svoje v hluk ten mísí, ač Anselm mluvil tiše, ostražitě, mne převorovy jaly vážné rysy, jenž skloněn nad talíř a vraště čelo

děl: Nevěřím, co vaše oko zřelo, vy mýlíte se, to bývalo kdysi, dnes nemožno to, v pevných ve stěžejích se mohutný ten hvězdný točí vír

kol slunce, s ním dál v obrovitých rejích a všady vládne souzvuk, lad a mír; v pohádkách pohanských a epopejích, kde hory chodily, jak z pěvců lyr

to zaléhá k nám, titani kdy spolu se s bohy utkávali ve zápolu, a hvozdy drtili co květný pýr, v těch časech zašlých věc to byla možná;

dnes všecko jiné, bůh jest světa pánem a bajkou legenda je obstarožná v předivu hříček obrazností tkaném. Nám stačí víra a pak mysl zbožná

a klidně lehnem večer, vstanem ránem! – Však jak by zdrcen myšlénky své tíží děl Anselm: Já ho viděl, on se blíží, jak v moře krůpěj v jeho jícen skanem.

A byť i hnul se – pakli vaše oči se nemýlí při matném svitu luny – to tříšť jen hvězdná v hlubinách se točí, by nové perly boží do koruny

tam zasadila; sotva zrak je zočí, v tom juž se mění nebes věčné runy: jsou jako noty pod andělů rukou, ti jako v zlaté cymbály v ně tlukou,

by tvorstva králi zněly jejich struny. Tím hovor skončen, dál se pilo, jedlo a rozmluvu tu divnou, přetajemnou z těch, s převorem co kolem stolu sedlo,

neslyšel nikdo lákán vůní jemnou úpravných krmí; pak se všecko zvedlo, zvon k hodinkám když zavzněl chodbou temnou, však po nich když jsme vycházeli z kůru,

já Anselma zřel, na převora vzhůru jak významně kýv’ šeptna: Pojďte se mnou! Já obrysy jich viděl, po pavlači jak mihly se do Anselmovy cely,

pak odejít jsem musil. Křídlo dračí své sklonila noc, já byl osamělý, však jako můra hovor ten mne tlačí. Kdo blíží se? Co jen to spolu měli?

Snad bratr Anselm čeká Antikrista, či, pán bůh s námi, světa zkáza jistá se blíží, soudný den?... Slyš, kterak zněly a mřely hodin rány v tichu noci,

já k modlitbám klek’ a pak povstal zase. Do Svatých všech jsem poroučel se moci a ochrany – krok chodbou rozléhá se, jde převor od Anselma, jako otci

mám svěřit mu svou tíhu? I to zdá se mi nemístné – i bdím a dále čekám, a šumu, ruchu každého se lekám, však ticho jako jindy. V krátkém čase

já zapomněl též na vše, nebo žití svou zvyklou v klášteře šlo kolejí. Co platno, jednou všem nám bude mříti, ať dřív či pozděj, bouře peřejí,

či v zálivu, kam tiché hvězdy svítí; s tou třeba rozloučit se nadějí, že k vůli nám se pořad světa změní, dál život vře a porod jako mření

tu bouřněj vzkypí a tam volněji. Leč jednou v noci ze snů divné směsi byl vzrušen jsem jakýmsi nepokojem, mně zdálo se, že vidím hořet lesy,

jež věnčí klášter, a že divým rojem se hrnou k nám. Kříž udělám, by běsi, již straší nás, kde mohou, celým vojem, zas uprchnuli v stíny skal a lesů.

Však procitnu v tom a kolem zrak nesu, v mé oko zář se leje celým zdrojem. Zář temně krvavá v mé okno splývá a rudým leskem příšerně vše ztápí,

kříž, klekátko, v mou kropenku se dívá, krvavé slzy na můj háv i kápi rozlévá děsně. – Skočím z lože, divá tu úzkost zatne v srdce mé své drápy.

Je pravdou sen můj, zda to vskutku hoří? Zřím na svou celu celou v ohně moři, mnu oči zas, jdu k oknu a zřím čápy, již na zvonici svoje hnízdo měli,

oblétat teskně trámoví i zvon, leč jinak tichý spící kraj byl celý, les posupně se mračil v mraků shon, jež příšerně se na obloze tměly,

však v rudé záři v zenitu stál on, on, přízrak bratra Anselma; já chápal... Jak rudý kolos na svět z tmy se sápal, já chvěl se. – V ticho to sjel zvonu tón.

Zněl na poplach a tichou nocí kvílel, do choru bratry volal; přehodiv svůj hábit za druhy jsem v bázni pílel; juž stáli v sboru, bratr Anselm div

ten vykládal, co věděl, s nimi sdílel, na převora svou lysou hlavou kýv’, jak říci chtěl by: Já měl pravdu přeci, jsou nevyzpytné, a přec možné věci. –

A Sirius plál okny jako dřív. A bratr Anselm, oko vzňaté žárem, všem vyprávěl, co věděl z dávných knih. Ta hvězda svět je obrovitý tvarem;

a plna ohně, který v ručejích tam vře a kypí nekonečným varem, i samo slunce skane v jeden mih co žhavá krůpěj v jeho žhoucí nitro,

ta hvězda letí v noc a letí v jitro a země před ním, co před sluncem sníh. Ta hvězda peklo je, to k nám se blíží, ji viděl Snorr, tam nastoup’ Dante cestu,

tam duše Satan do plamenných díží cpe a je míchá k příšernému těstu. Svět hříchem uzrál a my zla jsme spíží, vše hvozdy nepostačí k pekel klestu,

jímž topit budou pánve, kotle, lázně. Ach, kdo nás této osvobodí strázně, jak vyhnout se sírnému tomu křestu? A převor hromem zvolal: Na kolena,

ó bratří, na kolena! Modlete se! A varhan lkavý vodopád juž stená a chrámu klenbami se žalně třese, v náš pláč ozvěna zalká probuzená...

Ad te, Domine! ku hvězdám se nese a slova žalmů tříštěna jsou vzdechy, ten bije hruď, ten křičí bez útěchy, a vše se mísí jak lijavec v lese.

Jak orkán prosba naše k nebi létla, sta zvuků jako kapek teče z houby, již mačká pěsť. Ó věčný otče světla, zbav hněvu nás a předčasné té zhouby!

Však v okně dál se chvěla rudá metla, nám zdálo se, že archandělů trouby se ozývají v těchto zvuků proudu, že blízko den je posledního soudu,

že hvězda ona prsten jest, v němž snoubí se země s prvotnou tou směsí hrůznou, kde nebyl člověk, kde jen žhavé látky v spěž pojily se neladnou a různou.

Děs závratný nás pojal v hmotu zpátky, co proti němu s vteřinou tou nuznou, již zveme žití? S bohem buď, sne sladký! Však v tom zas hrůza neznámého příští

tu touhu klidu v pláč a vzdechy tříští, – jak odtrhnouti se od prsu matky? Za Anselmem pak v konec kapitoly jdem v jeho celu všichni jak sbor stínů.

Zde výhled volný na hory a doly se otvíral, stál klášter v horském klínu. Ach, posud cítím, kterak zrak mne bolí od lesku hvězdy té, kam jen jej šinu;

byl rozhled velký obzorem i krajem – ach, smutné jitro; zem, jež byla rájem, teď vidět, jak se chystá k svému zhynu. Jak Anděl hněvu ve krvavé zbroji

od hlavy k patě hojně šupinaté, před námi v zenithu ta hvězda stojí, v střed země metá střely svoje klaté a vůčihledě roste. V nepokoji

dí opat: Brzy vyjde slunce zlaté a brzy, bratři, s plesem uvidíte, jak zbledne ona a jak světlo hbité ji zatopí a v pouti její zmate.

A plni touhy všichni ku východu jsme obrátili zraky žádostivě, den rostl juž, zvěř všelikého rodu se vzbouzela a vyla úzkostlivě,

na tesách skal i dál u řeky brodu ve strachu křídly tlouklo ptactvo divě, a s dechem zatajeným my jsme stáli a zřeli k nebi, východ slunce ždáli,

až odlesk jeho vzplá na choré nivě. I vyšlo konečně; všem srdce tepá – však div se náhle nezastaví v běhu: to slunce žárné byla výheň slepá,

s tou hvězdou porovnána plnou žehu. Jak můra, křídloma jež pracně třepá, se svíčky plamenem se octnouc v střehu; tak vysílené, mdlé se neslo vzhůru

skrz páry špinavé a žlutou chmuru, jak člunek v moři dálném beze břehů. Juž konec všemu, po naději veta! A hvězda rostla jak plamenný štít,

již bylo rozeznat, kde hor v ní četa, kde povrch řekou a výmoly zryt a stále blíž byl ten Asrael světa; lesk rudý neustával mořem lít

do vzduchu na zem posupný a kalný, a hvězda rostla v jícen skalný, valný, v němž patrný byl zraku ohně kmit. Jak zapomníti to vidění zkázy!

My stáli v žáru jako zkamenělí a hvězda rostla na strž beze hrází, a její krátery jen více zely, žár doléhal k nám taký, že až mrazí;

list kroutil se a vlny vyschnout spěly a ptactvo žárem usmrcené mrakem se dolů sypalo, zem byla vrakem, kol něhož vlny zatracení hřměly.

Teď zdálo se, že hvězda zastavila svůj děsný pochod, s kresbou strží, skal na kalném nebi samota že zbyla, však moru zkázyplný dech z ní vál

a zhouba jako potopa se lila; z nás každý věru dýchati se bál, v chrám zpět nás volal převorův hlas vážný, a nový žalmů zpěv jak cherub strážný

nad námi těchy peruť rozepjal. Tak přešel den, však noc jak zapomníti! Jak světluška u lože nemocného žár matný slunce pospíšilo skrýti

za příkré stráně svahu lesnatého; zřím stále, jak v mé okno hvězda svítí, jak Anděl boží msty, jak v ruce jeho číš bleskoce, jak na svět smrt z ní lije,

v to hodin věžních rána temně bije jak smutný ohlas: Již jest konec všeho! Bez jídla, pití na kolenách stále jsme trvali juž na vše připravení,

z všech hříchů druhu druh v upřímném žale jsme vyznali se ve slz hojných vření, a čekali, až náhle, nenadále v tu propast ohně slétnem v okamžení,

juž oko bálo se výš pohlédnouti, kde hvězda v svojí zakotvená pouti se zdála ztrnulá jak v přemýšlení. A zatím, jak nám pozděj’ přišlo k uchu,

co v modlitbách my trvali a v pláči, svět potácel se ve šíleném ruchu; tu vida chvíli zhouby, která kvačí, číš rozkoše všech vášní u výbuchu

chtěl každý k dnu vychýlit, pokud stačí, a k starým družil jarmo nových hříchů, a v orgii a ve šíleném smíchu se v křeči svíjí, vínem hrdlo smáčí,

a lásky jméno svaté, všemohoucí nadarmo béře v nectném objímání. Na bránu světa slyší zkázu tlouci, nuž rychle ňadra k ňadrům a skráň k skráni,

dech horký s hvězdy té k nám pálá žhoucí, dech dívčích ňader v divém rozhárání je sladší, nuže každý děvče chytnem a s číší v ruce v smíchu plesném slítnem

v nic, z něhož povstali jsme z nenadání. Co šílil svět a my co v modlitbách jsme trvali, den zvolna prošel třetí a stále rostla beznaděj a strach

a horký výpar stále k zemi letí, jež jako troud, jak uhel vřela v tmách: Tu časně ráno kohout začal pěti tak jasně, vesele jak zpíval vždycky –

já vyhled’ ven, kruh hvězdy gigantický byl bledší juž a menší v páry změti. A bratr Anselm vrazil v moje dvéře: Jsme zachráněni, hvězda na své pouti

se jinam obrací a dále béře; hle, hory v ní jak boří se a hroutí a slunce tamo vystupuje v šeře jak jindy zlaté, pták zas pěje z proutí!

Ven všichni, ven, do mojí spějte cely! A poslechli jsme a s úžasem zřeli: (svá ňadra cítím rozkoší se dmouti), jak ohnivý ten kolos zpátky stoupá,

jak dělník po své vykonané práci, jak menší stále v oblacích se houpá a v bezdno černé oblohy se vrací, kol něho jako tříseň květů skoupá

již kmitly hvězdy jako zlatí ptáci, a hvězda menší ve hlubinu nebe se noří stále dál a ta ji střebe, až v posled se jak rudá jiskra ztrácí.

Tam jinou, větší vyhlédla si hmotu, dí bratr Anselm věže u pokraje, a všemi zachvělo to: Ku životu! Zpět ku zemi je líp než do bran ráje!

A v jednu Alleluja bouřnou notu jsme vpadli a v to zvony, na šalmaje, z luk, niv a lesů píseň žití letla a jásot, radost, vděk, ples k Otci světla

zněl z chrámu a táh’ dále v širé kraje. A my si všichni s plesem v náruč padli a líbali se jak vráceni sobě, po tvářích všech se horké slzy kradly

v dík nekonečný, Paní nebes, tobě! Kmet Anselm opřen věže o zábradlí zřel za hvězdou a sepjal ruce obě, tam dávno zanik’ juž lesk její sirný...

Teď v okno mé zas jako démant mírný plá jemným svitem o půlnoční době. Jak dmou se ňadra a jak volně dýší, jak letos byla čaruplná Vesna!

I ještě dnes, co tyto řádky píši, je poupatům jich tříseň listů těsná, a svlačec ptákům rosnou dává číši, a hvozdem táhne žití píseň plesná.

Jak vše je život a vše radost pouhá, jak zvonkem jest i v srdci mnicha touha, jež volá: Vzhůru, vstaňte, spáči, ze sna! Ó vstaňte, ze života radujte se,

jej cítí strom i hvězda, květ i kámen, jím třesou se i ptačí hnízda v lese, jej cítí šťastní dva v objetí ramen, když srdce srdci za oběť se nese,

on požehnání je, ne zhouby plamen! Bůh věčný světy ve své dlani drží, jsme sice ptáci nad závratnou strží, však v ruce jeho blaženi jsme. – Amen!