Ty, stále měnící se mému zraku
a stále zpívající píseň svůdnou,
ty stokrát kleta drahou žití bludnou
na skalisky zle ohroženém vraku;
a stokrát žehnána a bez rozpaku
zas líbaná, ku které krví rudnou
těch stopy, jimž jsi dojmů a snů studnou,
ty Cherube s Medusy rysem v zraku:
Čím dál se chýlí v konec žití dráha,
tím více muky skytáš a míň blaha,
čím zlatý vlas tvůj míň dračí spár kryje:
Tím víc poznává duše roztoužená:
ty nejsi sláva, nejsi ani žena,
jich silnější jsi – neb tys poesie!