Navracíš se posavad v sny mé, starý brachu,
Filištínům na posměch, k hrůze mně i strachu,
zřím tvou páž a zřím tvou plec ve sklonu i vzmachu.
Oč jsem lepší? Jako ty denně stoupy šlapu,
denně krev a žluč a pot v kalich bídy kapu,
ba, jsem tebe bídnější – chápu to, již chápu.
Ty jsi vybuch’, vztyčil se, sloupy strh jak svory,
zdeptal, slepý stařec, v prach lid a kněží sbory,
já jen ztápím v zhrdě své, v mlčení vše vzdory.