„To kletba má, já narodil se pozdě; teď život můj, to studna v pustém hvozdě, kam zvadlé listí, pohrdání padá, v níž pouze mračen zhlížejí se stáda,
když bouřný vítr v noci dál je žene. A přece rovněž v mojí roztoužené a vroucí duši vzplálo stejné světlo jak v tvojí, Kriste! V mysli mojí zkvětlo
tvé učení, leč také pozdě zase; můj mohutný hlas zaniká v tvém hlase, a proto jen, že tys do pouště světa jal první volati se. Budiž kleta,
má matko, žes mne pozdě porodila! Jak Ježíš duše má též zápasila a divy stejné jak on konat mohu. Mám odvahy jak on dít „Otče!“ k bohu.
Já řeknu srpu „Jdi!“ a on luh zkosí, mně vozy samy žatvy snopy nosí; já hoře pravím: „Rozstoupni se!“, rázem se otevře, já projdu; hvězdu na zem
já svolám, kterou chci, a v její kráse když pokochám se, řeknu: „Zpátky zase!“ a ona jde. Všech lidí splním sliby a touhy vše, a přec mi něco chybí.
Jen kdybych věděl co; mám také ženu, již miluju jak Ježíš Magdalenu; je rovněž spanilá, má vlasy rudé a sluje Helena, dceř bohů, bude
nového rodu nesmrtelných matka. Prs její plný jest, pleť její sladká a vásu ambry též rozbíjí denně mi nad hlavou. Já: „Zdrávas“ říkám změně,
„tys prabytosti věčně novým tvarem!“ Chci být jak Ježíš! Nesmrtnosti cárem svou zastřít nahotu mi nepostačí. Však nemám něco. – Co jen? – to mne tlačí
jak těžký balvan.“ Tak děl Šimon k sobě, když pouští kráčel sám; to bylo v době, kdy slunce v rudém písku zlatem hoří a celá poušť kol tone v světla moři,
a výhní plá až k modrých nebes lemu. V té chvíli poutník přiblížil se k němu, muž obyčejný, všední, jakých všady jde širým světem. Poledne, a hlady
a více žízní ještě chudák hynul. Tu Šimon cosi děl a rukou kynul a z pouště písku vyrůstal strom náhle a prostíral a skláněl větve táhlé,
na kterých sladké fíky rozpukané jen smály se, a Šimon chvíli stane, sesbírá fíky a sní všecky chtivě – a soudruh jeho čeká trpělivě,
že aspoň jeden dá mu. – Čekal darmo, strom zmizel zas. Šli dál a vedra jarmo to rostlo stále. Aj tu z dáli kyne jim cisterna ve houšti chladné, stinné,
i zastavili krok; ret prachu plný druh Šimonův hned sklonil, chladné vlny tam čekal vláhu, hloubka byla srázná, však vyschlá byla cisterna a prázdná.
Smál Šimon se a nemaje sám žízně pliv do cisterny, z druha svého trýzně si tropil žerty. – Dále šli pak spolu. A v písek slunce svoji aureolu
juž složilo a blížili se k městu, a malomocný vyběhl jim v cestu pln špíny, hnisu křičel: „Smilujte se!“ A Šimon pravil: „Každý dál ať nese,
co zasloužil.“ – Však soudruh jeho bídný ku nemocnému zrak obrátil vlídný a pravil: „Bratře, vstaň, bůh dej ti zdraví!“ V té chvíli rostla zář mu kolem hlavy,
on rostl v ní. Odešel chorý s plesem, leč Šimon patřil na soudruha s děsem, jak něha s velebou mu s tváře dštila, a drze pravil: „Velká je tvá síla,
však rovněž jak ty mohu stát zde v lesku, tys Kristus, ukrad’ jsi mi k slávě stezku, však mohu co ty; pusť se do té sázky!“ – To nemůžeš, děl stín, ty nemáš lásky!
Cookies on Poetry Cove