Ó mlčení, ty velká lázni duchů,
skloň ke mně perutě své z měkké vaty,
skryj tužby mé i bol i všecky ztráty,
po špičkách kráčej kolem v žití ruchu.
Sfer hudbou pouze promluv k mému uchu,
a nezlom ani jeden prašník zlatý
v kalichu duše, který vrchovatý
sny, vadne v banalnosti žhavém suchu.
Den ranil duši, ty ji ozdrav znovy,
tmy obvazy vlož na vše těžké rány,
leť letem měkkým unavené sovy.
Svým prstem otevř visionů brány,
myšlenky v síť svou zdrhni, dřív než slovy
by rozprchly se, plaše polekány!