Tak všecko rve nám čas, ten drsný, neúprosný,
co svým jsme zvali kdys, byť na okamžik jen,
a nenechá nám zpět, ni jeden paprsk rosný,
ba, ani jeden sen!
Co včera bylo tvým, dnes dávno pravdou není;
byl včera karneval a dnes je holý půst,
jak stíny večera se plíží odloučení,
vzpomínky sladký plod již v prvním okusení
nám bere z úst.
A přec jen žijem’ v ní, dnes, zítra jako včera,
přec ona jediný největší božský dar,
a nechť nás překvapí i rozluky noc šerá,
plá do tmy její žár.
Tak často navštíví básníka píseň v taji,
v ráz křídla rostou mu a vichrem vzpne se cit,
rty lačně okrajů se číše dotýkají,
sny rostou v obrazy, jež planou, září, hrají
a chtějí žít, jen žít!
Tu v posled cítíme, co čas vzal, opět vrací,
my všecko najdeme a čarovnější, v snech –
Ó, leťte, vzpomínky, vy čaruplní ptáci,
ráj celý máte na křídlech!