Nech ňader bouř se zmírnit tiše,
co pijem oba z něhy číše,
co zulíbané obou rety
se halí v kouř mé cigarety...
Já úkoj cítím s výše.
Mně zdá se, veškerý ruch žití
že zastavil se u nás náhle,
jen arterií lehké bití
jak jarní deštík půdě spráhlé
se cítit v tichu duši dává,
jak s jabloně, jež květy smavá,
když po lístku list opadává.
Nech ňader bouř se mírnit tiše
pod mojí cigarety dýmem,
jsouť atomy teď v styku přímém
a duše k duši mluví tiše,
svět víc nám nedá, než co máme...,
to skalisko, oč vše se láme –
buď ráda, že tak dřímem!