Již odlož rýč, zas klidu dnové kynou,
zas volá řeka, olšin chladný stín,
Pan sedmizvukou zas tě láká třtinou
a nymfa vodní chladných do hlubin,
kde zhaslo slunce tmavší nad rubín.
Dům známý kyne střechou pohostinnou...
Tak splývá život letos jako loni,
znám staré zvony, kterak v sluch mi zvoní,
znám jepic a much večer hudbu línou...
Tam jdu, že musím – ale s duší jinou!