Ať v slunci jizba plá, ať deštěm šerá, šicí stroj řinčí, slyš, dnes jako včera,
řinčí tak vždycky v práci mou, v snění, však prosaický, věřte mi, není;
zřím v jeho niti snouti se žití! Často se nořím rád, v sny dětství zpátky,
zřím čistý, andělský profil své matky; nad stroj se kloní, šije a chvátá;
rtem píseň zvoní jak včela zlatá v rhytmickém zvuku do stroje hluku.
Co kanár na stěně překřičet chce ji, zní vedle dětí shon v tanci a reji.
Jak do jasmínu resedy dýší, v besídky stínu verše své píši
prvního mládí – Vedle stroj řádí. Po letech slunce jas strop, stěny kryje,
má si to nevěsta výbavu šije, ucho mé stíhá ty stroje zvuky,
veršů mi kniha vypadla z ruky, stroj ustal v práci... Ó snové sladcí!
Jizbou se procházím, dnové jsou šedí, zas v práci nad strojem žena má sedí;
pro sebe tiše šťastná se směje, v mateřské pýše zrak se jí skvěje,
a co tak chvátá, jizba je zlatá. A brzy přijde čas, ke kolu stroje
usedne malá si dceruška moje. Nožky ty malé, ručky ty svěží!
Ve práci stálé den i stroj běží, co já zřím sladce k dceři i matce.
Ať sluncem jizba plá, ať deštěm šerá, stroj řinčí vesele dnes jako včera,
v sny moje hude, tká moje žití, rubáš mi bude též jednou šíti,
z drahé však ruky zazní ty zvuky! Šicí stroj symbolem svaté je práce,
při níž dny řinou se sladce i hladce. Nechť řinčí vždycky v dumy, v mé snění,
však prosaický, věřte, mi není, zřím v jeho niti snouti se žití!
Cookies on Poetry Cove