Maab v ořechovou sedla skořepinu,
jak světloška se zajiskřila vzduchem,
jenž zachvíval se muších křídel ruchem,
a spící elf se vzbudil v lilje klínu.
Měsíce slza sjela do leknínu,
řeč přírody, v níž mluví duch jen s duchem:
Ty všecky divy bdělým chyt’ jsi uchem,
v své poesie stkav je pavučinu.
Ve kalichu tvých písní, bledých květů,
se míhá velkých perel záblesk rosný,
a noci anděl schýlen k tvému retu;
pád lupene, třpyt hvězdy, nářek sosny,
pel motýla, kvil vlny i rej světů,
vše, duše světa, prosí tebe o sny.