Ta Isis velká, v závojích jež dřímá,
ó, žárný duchu, v tobě ukryla se,
ve ptáků, mraků, květů, vichrů hlase
taj zjevila ti, který vesmír jímá.
Co tmy a všednosti splav kol nás hřímá,
tvá duše v světla etherného jase,
jak doma bez pout v prostoru a čase
zří slunci krásy v tvář jak orel zpříma.
A ve vítězném bratrství všech plesu,
jímž skončí jednou chmurné lidské drama,
jak v bouře hymně, v tichu skalných tesů
Tvá duše s duší vesmíra se snoubí,
jak z hranice tvé vzletla, vesmír sama,
v své síle, ladu, výši své i hloubi.