Že sfinga posud chví se pod mou rukou?
Můj příteli, již zašly ony doby,
kdy stačil pohled na omšené hroby,
taj lidstva řešit písní smutnozvukou.
Teď jiné vichry do mé lebky tlukou,
jak sfinga ta jsem stár a plný mdloby,
jež v plísni mechu div se nerozdrobí
své zříceniny bílou pod opukou.
Mně sotva lidské srdce k písni stačí
a to být musí jak Tvé, plné síly
a kouzla, by se duše rozzvučela.
A zvučí-li, je to jak vichr v pláči,
jenž sfinze v parku, když se stíny slily,
tká závoj kolem zbrázděného čela.