Žluté, mroucí listí
má též půvab svůj,
pod nohou jak svistí,
zastená k ní: Stůj!
Z vlhké, zryté země
s ním se snoubí dech.
„Sny své,“ praví ke mně,
„zakotvit zde nech!“
Co teď ze mne dýchá,
v noci, jitra šeř,
přírody je tichá
mroucí duše, věř!
Ve mně písně ptačí,
ve mně cvrčka smích,
stesk, jenž v úkoj stačí
v dobách zoufalých.
Ve mně zašlé Vesny
krása zakletá,
cítíš, svor je těsný,
mládí odlétá!
Tiše k stromu patě
lehá žlutý list,
z bramborové natě,
severák jak hvizd’,
vzlétá motýl pestrý
s lebky ozdobou,
smrt, on ví to, sestry,
vždycky s láskou jsou!
Nuž ať vzletá k nebi,
ba až v tíseň hvězd,
málo zapotřebí
tady k lásce jest!
Trochu pochopení,
trochu soucitu,
hrstka sladkých snění
a píď blankytu!
Trochu svěží rosy
s ptačím trylkem též,
motýla spěch, vosy,
vše tu nalezneš.
Utlumené vzlety,
dumy spjaté snem –
Když brals druhdy květy,
listím za vděk vem!