Sežloutla ta lípa
před chaloupkou naší,
a jen svadlé listí
vichr v dál unáší.
Strom tak smutně svoje
větve k nebi spíná,
snad se na čas prvních
květů rozpomíná.
Co tu ptačích zpěvů,
co tu vůně bylo,
když mé srdce s tvojím
v jediné se slilo!
Odletělo ptactvo
v dálku bez šveholu,
lípa v odkvetání
a mé srdce v bolu.
Sežloutla ta lípa,
v slzách pod ní stojím:
Bůh sám ví, proč letos
tak se zimy bojím!