Doby lásky! Doby něhy! Všecko jest jen nadšení!
Z toho všecko, vůle, skutek, tužeb cíl se pramení...
Proč se mění vše a srdce umdlí se a kamení?
Přestaňte do lesů volat – echo brzy oněmí...
A co tuch a snů jen zmírá s vadnoucími růžemi!
Ale růže přijdou s jarem – ožijem pak se všemi.
Pochybuji... Věřím pevně... Nevím, v co jen? V ruky stisk,
v jediné rtů doteknutí – duší nesmrtelný zisk,
věřím v plamen na dně vašich očí, jenž se divě blysk!
Dítě posud?... Proč vy nejste? Muž chce, paní, vždycky víc.
Nestačí mu ruky stisk a žár nebeských zřítelnic!
Slovo prchne. – Povzdech? mizí. – Čekal vše – co přijde? – Nic!