Bývaly to zlaté časy – lze již přiznati se k tomu,
když mi přáno chodívati v sady u vašeho domu.
Máte pravdu. – Tenkrát šlo to – nevadilo pranikomu.
Nejen přes práh domu, paní, též i přes práh budoiru,
v letním slunci kterak jsme se tulili tam, ptáci v páru.
Máte dobrou pamět, pane – Správně, měl jsem vždy víc žáru.
Více žáru? – – Divíte se? Vždyť snad přece nejste vdovou.
Ne, to víte... Tedy soudím, nostalgií pláte novou.
Nostalgií? Zhrdáte již nevěstu hrát mramorovou?
Zdá se vám? – Snad také možná. V žití všedním, neúprosném
často duši žízeň schvátí jako po polibku rosném.
Nedivte se, nemá pták dost na zrníčku jednom prosném.