Tak si budem vždycky něco povídati potají,
kde se ruce v stínu sejdou, dřív než rty se potkají.
Ovšem najdou, potkají se – ale klidu nedají.
Všecko je to v moci vaší – vílo moje spanilá!
Kde je místo v duši, těle – tam vy jste je ranila.
Dnes to lituji už, pane, jak jsem byla zpozdilá!
Můžete si vyčítat vše něžným pláčem holubic,
neřeknete však si sama, co je málo a co víc?
Já si klidně mohu říci: Dohromady všecko nic!