SETKÁNÍ.

I děl jsem lásce: V sadě tvém, jenž ráji se podobá, mi chybí něco, paní, zřím květy, sladké dýchající vůně, zřím stromy, sladké vrhající stíny,

zřím zdroje, sladkou šeptající písní, však nezřím jedno – nevidím zde ženu. I děla láska, nezapřela ženu v té odpovědi svůdné jak had v ráji,

jež z rtů jí schvěla slavičí se písní: V svém srdci každý svoji nese paní, i slepý hádá les, když cítí stíny, a tuší květ, když cítí kol vláť vůně.

I umlknul jsem, neb v tom silná vůně mne zarazila. Můj zrak stihnul ženu, jež rozložena v buků měkké stíny se smála, svěží jako Eva v ráji.

Tu chtěl bych za svou hned zvoliti paní, jí vydechnout svou duši v bouřné písni. A co tak rostla křídla mojí písni a v srdci láska jako z květů vůně

se vzbouzela, já patřil v tvář té paní a viděl jsem v ní ideál jen, ženu, již každý hledá ve svých vidin ráji, však přes tahy jí, hle, se hnaly stíny.

A po tváři co tak jí hrály stíny, při kosů, drozdů a slavíků písni, při šumu stromů, zdrojů jako v ráji, při svitech v trávě, kterou táhly vůně,

já zřel, jak tahy střídá ona paní a v krásnější se stále mění ženu. A naposled jsem poznal v ní svou ženu, tu, která plaší s mého čela stíny,

tu, kterou snů svých učinil jsem paní, tu, která hraje v srdcích mojich písní, tu, která čistá nad lilií vůně, mne učí věřit dobru, kráse, ráji.

A co tak zřel jsem v stíny kol a vůně, v tom ráji v mou se ženu proměnila i láska sama, paní mojích písní.