Ó neříkej, že krutý osud lidský,
když pro vždy srdce milujících dělí!
Věř spíš, co pravda, že se najde vždycky,
v čem láskou city nesmrtelné vřely.
Věř, nemůžem-li v této pídi času
se obejmout a v jeden akkord splynout,
my jednou setkáme se v svorném jasu
všech smyslů; žít lze v přírodě, ne zhynout.
My umřem třeba v hořké resignaci,
od sebe míle budem pochováni,
však věř, vše pevně v cíl svůj vždy se vrací,
jak v kolébce vře v hrobu jedno zrání.
A přijde noc ta mystická a tichá,
kdy všecko bude dýchat sladkým bolem,
kdy v sadě lilje zkvete, zahrad pýcha,
hned světloška tu bude bloudit polem.
A jako slza horoucí a zlatá
do ňader květu zářícího skane,
a bude jásotem, co byla ztráta,
bol vyhrání se v štěstí svrchované.
Spát bude křemen, pohozený v strouze,
v tom kolo zdrtí jej a jiskra šlehne
a v jeden oheň vzplanou v staré touze
dvě duše hmoty, v něž zas život vběhne.
Vše zde je taj, co tvojí letí hlavou,
vše zde je taj i myšlenka i slovo;
kdys metamorfos projdouc řadu hravou
ty slétneš rým na pero básníkovo!
A najdeme se! Na mžik, skeptik řekne.
Však v mžiku splynutí tom kterak šťastní.
Ó nech nás žíti v té pohádce pěkné,
neb vyvrať dřív, že celý svět je básní!